historie síťování

Z historie ručního síťkování na Českomoravské vysočině.

V dlouhém zimním období na Českomoravské vysočině poskytovalo před vybudováním průmyslu v této oblasti ruční síťkování doplňkovou obživu obyvatelstvu. Tehdy bylo významnou sociální jistotou horáckého lidu.Vzácným dokladem o síťkování na Horácku je letopis Žďárský. Kronikář žďárského kláštera Jindřich Heinburský (Řezáč) v kronice z 13. Století píše, že připravoval dřevěná měřidla pro ruční síťkování krajek Eufemii, vdově po zakladateli kláštera Bočkovi, která zhotovovala krajky pro mešní roucha.

            Na tuto prastarou ruční práci na Žďársku navazovalo použití lidových výšivek na síti, jak je na ručně síťkovaných záclonách úspěšně rozvinula v Bystřici nad Pernštejnem a ve Víru mistrně lidové umělecké výroby Marie Krčilová ( nar. 6.1.1899 ve Stržanově, + 17.12.1980 v Novém městě na Moravě).

Vymezení základních pojmů

            Znalec ručního síťkování Vavřín Krčil (1895 – 1968 ) rozlišuje pojmy, sítování, síťování a síťkování. Slovo „sítování“ v lidové mluvě označuje hotovení sítoviny na sejta, výsevky, říčice, ohrabečnice, používané v zemědělství na čištění nebo třídění obilí, přesívání mouky apod. Sítovina k tomu účelu zhotovená dříve ručně je dnes vyráběna průmyslově.

            „Síťování“ je zhotovování sítí na chytání ryb, ptáků, zvěře, sítí pro účely sportovní (kopaná, tenis, volejbal), stejně jako hotovení sítí do autobusů, letadel, vojenských maskovacích sítí atd.

            „Síťkování“ je zhotovení  j e m n é  síťkoviny pro účely oděvní (rukavice), pro kostely (antependia, rochety), pro kroje (čepce, vložky do úvodnic), pro byt (záclony) přehozy, stolní přikrývky, podložky) pro kadeřníky (vlasové síťky z lidských vlasů, z pravého i umělého hedvábí, pro denní potřebu (nákupní tašky kuchyňské, vycházkové), dále síťky do dětských kočárků a postýlek, na jízdní kola, na kuličky a hračky, ping-pong.

            S í ť k o v á n í, které se vyčlenilo ze síťování, není řemeslnou ani průmyslovou výrobou, nýbrž rukodělnou lidovou tradicí.

            Síťované i síťkované výrobky jsou neobyčejně početné, od nejhrubších přístavních jeřábových sítí až po jemné vlasové síťky. Síťkařský uzel se dá napodobit mechanicky, stejně jako se dá napodobit ruční kobercový perský uzel. Ruční práce je však nenapodobitelná ve své prostotě a drobných nepravidelnostech, které jsou jejím půvabem.

Síťkování na Horácku

            Organizovanou ruční síťkařskou práci můžeme na Horácku nepřetržitě a doloženě sledovat od roku 1890. Jako rukodělná výroba se dodnes síťkování provádí stejně jako před staletími a používají se tytéž výrobní prostředky : váleček, jehož průměr určuje velikost oka, jehlice s navinutou přízí, kterou se váží uzly. Nejběžnějším rozměrem je váleček 20 cm dlouhý o průměru 8mm. Síťka vzniká z jedné niti. Je to její rozlišující znak od tkaní, kde konečný výrobek vzniká křížením nití v osnově a útku, tj. soustavou nití.

            Síťkováním se zhotovuje několik set druhů zboží. Tyto výrobky svědomitě a odborně zhotovené jsou krásné přírodním materiálem, zhodnoceným ručním vyšíváním a jsou velmi trvanlivé. Životnost ručně síťkovaných a vyšívaných záclon v lázních a hotelích je 12-15 roků. Ruční síťkování bylo známé a rozšířené i v jižních Čechách, v Krkonoších, na Děčínsku, Plzeňsku, na Slovensku v okolí Trnavy, Piešťan, Nového Města nad Váhom, Spišské Nové Vsi a jinde. Jindřich Chylík (2) píše o výrobě vlasových sítěk na Spálenopoříčsku v obvodu bývalé obchodní a živnostenské komory v Plzni. V první světové válce pracovalo v městečku Spálené Poříčí na 50 rodin, zhotovujících vlasové síťky.

            Největší počet domáckých pracovníků v oboru ručního síťkování byl na moravském Horácku. V červnu až srpnu 1966 poprvé v jeho historii uspořádalo muzeum v Bystřici nad Pernštejnem výstavu podomácké síťkování na Horácku. Exponáty vybrali, utřídili a výstavu instalovali manželé Vavřín a Marie Krčilovi. Výstava zahrnula tři období ručního síťkování za posledních 80 roků.

První období

Tvoří výroba vlasových sítěk. Tato domácká práce se na Českomoravské vysočině rozvinula v letech1890-1923, kdy se vlasové síťky staly hledaným zbožím.

            O začátcích síťkování v Chotěboři se dovídáme z dopisu nejstaršího pamětníka, 85letého Františka Jehličky (3), který v letech 1915-1926 pracoval u zakladatele výroby vlasových sítěk Bedřicha Bondyho v Chotěboři.

            Jeho otec měl menší obchod a vykupoval i ženské vyčesané a stříhané vlasy, z nichž vyráběl paruky a příčesky pro divadla. V této činnosti pokračoval i syn Bedřich, který začal vyrábět na ochranu dámských účesů síťky z přírodního čínského hedvábí. Jeho úpravu a barvení prováděl od roku 1870 závod Josefa Heislera v Chrásti u Chrudimi. Jako první v Rakousku-Uhersku začal tento závod připravovat a barvit lidské vlasy pro parukářské účely. Čínské hedvábí bylo v té době velmi drahé. Hledaly se proto jiné suroviny, které by je nahradily při výrobě vlasových sítěk. Byly zkoušeny materiály rostlinného původu, vlněná vlákna a žíně. Ukázalo se, že pro výrobu vlasových sítěk nejlépe vyhovují dlouhé ženské vlasy z Číny. Jejich nevýhodou však byla pružnost, pro kterou při síťkování nedržely uzly. Po dlouhých zkouškách se podařilo silné vlasy dovážené z Číny upravit, zeslabit je a umrtvit, aniž se zmenšila jejich pevnost. Pracovní  postup byl výrobním tajemstvím a znalo jej jenom několik odborníků.

            V roce 1890 přijeli do okolí Skutče nakupovat výšivky dva dnes již nezjistitelní obchodníci. Při náhodném rozhovoru s Bedřichem Bondym v Chotěboři projevili zájem o dodávky vlasových sítěk z pevných lidských vlasů na ochranu dámských účesů. Podnikavý chotěbořský  obchodník si od nich vyžádal dvě pracovnice na zaučení místních žen. Tím zavedl na Českomoravské vysočině výrobu vlasových sitěk. Začal jezdit do obcí na Horácku, vyhledával schopné faktory, zaučoval je do síťkování z vlasů a ti pak naučili ve svých obcích této práci ženy i muže. Navazování vlasů obstarávali starší lidé a děti, dospělí síťkovali, a to téměř v každé chalupě. Někteří faktoři se osamostatnili, takže kromě podniku Bedřicha Bondyho vznikly další protokolované firmy.

            Zájem o vlasové síťky byl značný. Staly se světovou módou a Bedřich Bondy měl v této výrobě i v obchodě monopolní postavení. V roce 1885 přinesl výrobu vlasové síťky do Stržanova v okrese Žďár nad Sázavou. Tam ji převzal obchodník František Vondráček a rozšířil ji na Žďársku. Hlavní agenturu zřídil Bedřich Bondy v Londýně a odtud posílal své výrobky do celého světa. Spotřeba upravených vlasů rostla a B.Bondy se proto snažil zařídit vlastní úpravnu a barevnu, aby nebyl závislý na firmě Heisler, která prodávala chemicky upravené vlasy.

            František Jehlička z Chotěboře byl jedním z těch, kdo ovládali techniku úpravy ženských vlasů. V tom oboru pracovali již jeho rodiče a od nich získal značné zkušenosti v průběhu své učební doby v závodě J.Heislera. Dalších zkušeností nabyl v Hamburku, Berlíně a Haliči. V roce 1915 mu B.Bondy nabídl velmi výhodné pracovní a existenční podmínky. Přijal je, a pak vybudoval a dlouhá léta v Chotěboři vedl dílny na zpracování vlasů. Bylo v nich trvale zaměstnáno 30 pracovníků. V době konjunktury síťkovalo v okrese Chotěboř podomácku nejméně 200 žen, řízených faktory. Hlavním odběratelem bylo Německo a Anglie.

            Podomácké síťkařky nepodléhaly nemocenskému pojištění, to bylo uzákoněno také pro tento obor až po roce 1945.

            Síťkování se v horském kraji rychle ujalo. Zimní období tam trvá od listopadu do května. V kraji bez průmyslu byl dostatek pracovních sil a během deseti let se výroba vlasových sítěk rozšířila nejen v Chotěboři a okolí, ale i v okresech Trhová kamenice, Hlinsko, Přibyslav, Žďár nad Sázavou, Nové Město na Moravě, Polička, Svitavy. Celá Českomoravská vysočina, stovky obcí a desetitisíce pracovníků bylo zapojeno do této podomácké lidové výroby. Síťkovali staří i mladí, muži i ženy, školní děti. Síťky na vlasy se staly významným exportním artiklem. Zakladatel výroby B.Bondy byl v tomto oboru nejvýznamnějším podnikatelem. Měl vlastní expozituru v Londýně, Berlíně a ve Vídni. Za první světové války se vývoz v důsledku blokády omezil. Po skončení války se pak odbyt vlasových sítěk rozvinul do netušené mír. V roce 1921 vykazovalo ministerstvo obchodu ČSR z vývozu vlasových sítěk valutární příjem 720 miliónů Kč, z toho mzdy činily 500 miliónů. Valutový obsah této práce byl vynikající. V uvedeném roce bylo jen B.Bondym vyvezeno 34 g vlasových sítěk. Jaké je to množství je zřejmé z toho, že 1 veletucet, tj. 144 kusy sítěk váží 55 g. Toto množství odpovídá 160 pracovním hodinám. Export 34 g vlasových sítěk představuje 9 792 000 pracovních hodin ručního síťkování. Organizací podomácké síťkařské výroby se tehdy zabývala i firma Weissenstein ve Studenci a v tehdejším Německém brodě, Bergmann a Fuchs v Trhové kamenici, Grohmann v Mikulově a několik menších podniků:  Vavřín Krčil v Zámku Žďár, Krupař, Bergmann, Mach ve Žďáru nad Sázavou, procházka ve Žďírci, Harvánek v Novém městě na Moravě, Kulhánek v Přibyslavi(4). Vlasová síťka se tehdy rozšířila ve všech zemích světa. Zboží se vyrábělo, dodávalo a prodávalo po tuctech. Postupně s výrobou nových druhů přízí se začaly vyrábět síťky z umělého hedvábí. V roce 1923 však nastala móda krátkých vlasů („bubikopf“) a rovněž kvalita vyráběných sítěk ve shonu za množstvím výrobků se značně zhoršila. To byla jedna z příčin zániku této výroby.

            Hlavní ránu ji však zasadila konkurence levných sítěk exportovaných z Japonska. Po vypuknutí světové války v roce 1914 se do Japonska dostali němečtí zajatci, ovládající techniku výroby vlasových sítěk. Jejich technické znalosti podchytili podnikatelé na Dálném východě. Výroba se tam lavinovitě rozvinula, vlasová síťka se stala světovou módou. Omezení exportu blokádou Rakouska-Uherska poskytlo základ výrobě vlasových sítěk v Japonsku. Výroba zpočátku nekvalitní se zdokonalila tak, že jednotnou adjustační úpravou překonala naši výrobu. Trvalým jejím nedostatkem byla příprava surovin. Japonci tehdy neměli dostatek vhodných chemikálií a odborníků v barvící technice. Jejich zboží bylo vzhledově nedokonalé. Po skončení první světové války nastala proto opět velká zahraniční poptávka po našem jakostnějším a vzhlednějším zboží. Až do roku 1923 se tato poptávka projevila značným vývozem do evropských států, hlavně do Německa, Anglie, Francie, ze zámořských států do USA. Japonská konkurence však zavedla dumping. V roce 1934 zaplavili japonští podnikatelé evropský trh tím, že např. do tranzitního skladu v Hamburku dovezli vagónové množství tohoto zboží, jehož veletucet kusů váží 55 gramů. Odtud je disponovali do tranzitních skladů ostatních evropských států, kde si každý obchodník na základě dovozního povolení mohl přes banku odebrat libovolné množství vlasových sítěk. Cena sledovala cíl vyřadit naši konkurenční výrobu : 1 veletucet japonských vlasových sítěk byl za Kč 60,- franko Hamburk. Do této ceny bylo potřeba zakalkulovat dopravu, zastupitelskou odměnu, obchodní a provozní režii. Pracovní hodina za těchto předpokladů mohla být honorována mzdou 5 až 10 haléřů. Cena 1 kg chleba byla tehdy Kč  1,60. Bylo nemyslitelné provozovat tuto výrobu v našich životních podmínkách. Během jednoho roku tak bylo u nás existenčně zničeno 98 % výroby vlasových sítěk. K tomu ještě přistoupila tehdejší inflační hospodářská situace v Německu, kam jsme vyváželi značné množství síťkovaného zboží. Platby po 30 dnech splatnosti docházely s 30-50% znehodnocením. To všechno mělo za následek, že v roce 1924,1925 a 1926 zanikla tato možnost podomácké práce na Českomoravské vysočině, kde byla v zimních měsících důležitým zdrojem příjmů domkářů a malorolníků. V létech 1924 až 1928 se zde ještě vyráběly hedvábné síťky na vlasy, tato móda však měla jen krátké trvání. Skromného doplňkového výdělku byly zbaveny desetitisíce drobných pracovníků. Ještě v roce 1939 bylo při soupise zjištěno 60 000 domáckých síťkařek. V roce 1945 ovládlo na Horácku techniku ručního síťkování na 50 000 osob ve věku od 40 do 80 let.

Druhé období (1925 – 1954 )

            Sortimentem druhého období síťkařské výroby na Horácku je výroba ručně síťkovaných tašek, lidově zvaných „síťovky“. Zásluhu o zavedení této výroby na Žďársku má  V a v ř í n   K r č i l  ( nar. 8.3.1895 v Aspangu v Rakousku, + 17.10.1968 v Langen u Franfurtu nad Mohanem v SRN).

            Svou prací se stal uznávaným znalcem ručního síťkařství, pro které vybudoval na Horácku organizační výrobní základnu. Jeho pracovní houževnatost, vrozený organizační talent, rozhled, iniciativa a sociální cítění zajistily práci a výdělek horáckým rodinám na Žďársku v době, kdy v okrese nebyla možnost jiného zaměstnání. Vavřín Krčil projevil tehdy schopnost pro organizaci výroby, její distribuci a technické i výtvarné zvelebení.

            Prošel tvrdou školou života. Narodil se v Rakousku v rodině myslivce na lesním panství, po smrti otce v r. 1901 se spolu s matkou vrátil do matčina rodiště v Zámku Žďáře. Obecnou školu a dvě třídy měšťanské školy navštěvoval ve Žďáře. V 11 letech jej matka naučila síťkovat. Denně musel usíťkovat půl tuctu čepců, mzda od tuctu tehdy byla deset krejcarů, 1 kg chleba byl za 1/2 krejcaru. Po skončení školy se chtěl Vavřín Krčil učit stolařem, za učení se však platilo a matka neměla peníze. Šel proto do práce jako zemědělský dělník v panském dvoře. Pracovalo se 11 hodin denně za mzdu 1 K, bez jídla. V 15 letech jej umístil matčin bratr v Budapešti u dechové hudby pěšího pluku 23. pluk byl uherský, ale u hudby bylo 90 % Čechů, většinou z Kladna. Vavřín Krčil hrál na fagot a u vojenské hudby pobýval od 24.7.1910 do 26.7.1914.

            Po vypuknutí první světové války byl jako sanitní důstojník 2 roky v Srbsku, půl roku v Polsku a 1 rok v Rusku ( Halič, Polsko, Karpaty, Dukla od 27.7.1914 do 21.5.1919). Onemocněl trvalou krční chorobou, takže po válce nemohl pokračovat v zaměstnání ve vojenské hudbě. Proto po návratu do Zámku Žďáru 1919 získal od okresního úřadu v Novém Městě na Moravě živnostenský list č.18694 na prodej galanterního zboží a vlasových sítěk v Zámku Žďáře. Jako organizátor výroby vlasových sítěk začal pracovat v roce 1919. Od roku 1921 byl obchodním zástupcem firmy Jaro R.Rousek, továrna na kovové zboží v Zámku Žďáře ( dnešní TOKOZ), kde zavedl výrobu síťovin pro rybáře. Dobře mu posloužila znalost síťkování, jemuž se naučil v mládí od matky. V té době umělo na Žďársku síťkovat mnoho žen. Jejich mužové po návratu z války nemohli najít práci. Obraceli se na Vavřína Krčila, aby pro ně zajistil odbyt vlasových sítěk do Německa, jež bylo hlavním odběratelem tohoto zboží. Okresním úřadem v Novém městě na Moravě mu byl vydán 30.8.1921 cestovní pas do Rakouska, Jugoslávie, Rumunska, Maďarska, Rakouska a Francie. Výkup a vývoz vlasových sítěk do Německa, Rakouska a Francie zahájil v roce 1922 po první cestě do Německa. Objednávky se mu podařilo získat v Drážďanech, na veletrhu v Lipsku, v Karlsruhe a v Mnichově. Zboží prodával jako českou podomáckou ruční práci pod ochrannou značkou SAARENSE (EKV). Pro nedostatek finančních prostředků a nemožnost získat bankovní úvěr dovážel zboží do Německa k prodeji za hotové. Jezdil tam každý měsíc po dobu čtyř roků. Tyto zahraniční cesty byly pro něj velmi důležité. Seznámil se osobně s odběrateli, poznal přání zákazníků a mohl tyto poznatky sdělit spolupracovníkům. V roce 1923 uspořádat v Zámku Žďáře výstavu vlasových sítěk. Pro síťkařky byla seminářem, na kterém se seznámily s požadavky zahraničních zákazníků.

            Za zhotovení tuctu vlasových sítěk obdržela tehdy domácká pracovnice Kč 25,-. Tato mzda byla vyšší než jinde a svědčí o sociálním cítění Vavřína Krčila, který v mládí poznal, co je hlad a bída.

            Rok 1921 byl důležitým mezníkem v jeho životě. Sňatek s Marií Leopoldovou ze Stržanova dne 10.5.1921 na Magistrátu hlavního města Prahy mu pro celý život postavil po bok nejvěrnější spolupracovnici. V roce 1932 se přestěhoval do Stržanova č. 8, do rodného domu své manželky. Vybudoval tam ústřední sklad a ze Stržanova řídil výrobu síťkovaného zboží. Současně převzal po rodičích manželky zemědělské hospodářství o výměře cca 16 ha, kde od r.1925 do r.1948 souběžně hospodařil jako rolník.

            V roce 1923 móda krátkých vlasů a v letech 1924-1925 japonská výroba levných vlasových sítěk ovládla světový trh. Skončila éra této výroby na Horácku. Vavřín Krčil tehdy začal organizovat na Žďársku výrobu nákupních tašek „síťovek“ jako náhradu za vlasové síťky. Ručně hotovené nákupní tašky vyráběl z umělé hedvábné příze. Po překonání nedůvěry k novému druhu zboží měly síťovky rok od roku větší odbyt. Byly dobré jakosti, jednoduché, praktické, levné. Šetřily valuty za bavlnu, ze které se do té doby zhotovovaly plátěné tašky, šestkrát těžší než síťkované. Vyráběly se a dosud se na základě jeho původní myšlenky vyrábějí síťovky nákupní, vycházkové, loketní, ramenovky, tlumokové, pro sport a hry, na dámská kola, na tenis.

K získání mezinárodního patentu na toto zboží neměl v roce 1926 peněžní prostředky. Za několik roků po zavedení do výroby a proniknutí na zahraniční trh se síťovky začaly vyrábět ve Švýcarsku a v Itálii. Výroba nákupních tašek zlepšila prosperitu podniku, který zpočátku šel jen špatně. Je málo příkladů tak obrovského rozšíření výrobku, který je autorským návrhem Vavřína Krčila. I když se jeho myšlenky zmocnila zahraniční výroba, ve své vlasti na Horácku zajistil svou iniciativou a bystrým postřehem i odhadem trhu skromný, ale jistý výdělek domáckým síťkařkám, který byl jediným příjmem horáckých zemědělských rodin v zimním období.

            V roce 1937 postavil ve Stržanově č. 74 provozovnu a skladiště pro podomácké síťkování, na něž se výrobně specializoval. Ze Zámku Žďár přemístil do nové budovy provozovnu a sklad. ( dům čp. 74 je sousedním domem č.p.8 )

           

V tomto období zdokonalil síťkované tašky, pokud jde o jejich trvanlivost. Na jejich výrobu získal vlastní patent č.91725. Vystavovány na veletrzích získaly tyto ručně síťkované výrobky zahraniční objednávky do Kanady, Francie, Švýcarska, Německa, Rakouska, severní Afriky. Největším odběratelem bylo Německo, kde toto zboží ze Stržanova nakupovalo 73 měst. Zavedl výrobu dalších druhů síťkovaného zboží : hedvábné síťky na vlasy, závoje na ochranu účesu po ondulaci, síťky na míče a kuličky, síťky na tenisové míčky, na míčky pro ping-pong, síťky na dámská kola, rybářské sítě, tenisové sítě.

V roce 1940 po útoku na SSSR přerušil Vavřín Krčil s Německem obchodní styky.

Tehdy poskytla podomáckému síťkování v rámci svého zvelebovacího programu významnou pomoc Zemská živnostenská rada a Ústav pro zvelebování živností v Brně, kde od roku 1939 byl vedoucím odboru domáckého průmyslu, lidové výroby a uměleckých řemesel vrchní zemský tajemník Josef Chytil ( nar. 3,11,1892 v Prusinovicích u Holešova, + 15.6.1964 v Brně ). V roce 1945 se stal vedoucím odbočky Ústředí lidové a umělecké výroby pro zemi Moravskoslezskou v Brně, Veveří 5.

            V roce 1939 se stal Vavřín Krčil zakládajícím členem družstva SLUM ( Slovácké lidové umění moravské ) v Uherském Hradišti. V tomto družstvu byl v roce 1943 položen základ Ústředí lidové a umělecké výroby ( ÚLUV ), zřízeného 27.října 1945 dekretem presidenta republiky č. 110/45 Sb.

Jako soukromník pracoval ještě V.Krčil do 1.1.1948, kdy byla na jeho „podnik“ protiprávně uvalena národní správa. Přestože V.Krčil organizoval a provozoval výrobu síťovaných výrobku formou tzv. faktorství, tj. dával práci podomáckým pracovníkům, kteří ale nebyli zaměstnanci v pracovněprávním stavu, komunistický systém prohlásil jeho podnik za „síťařský velkopodnik“ zaměstnávající 500-600 zaměstnanců a uvalil na něj národní správu a následně jej znárodnil. Po dobu trvání národní správy zastával v.Krčil asi do ledna 1951 funkci technického vedoucího výroby a následně výrobního poradce.

            V Ústředí lidové a umělecké výroby našel V.Krčil další existenci v roce 1948, když výměrem Zemského národního výboru v Brně čj. 9. 184-IVa/29-48 ze dne 4.6.1948 po znárodnění přechází jeho podnik ve Stržanově do kumulativní národní správy této veřejnoprávní korporace. Pracoval v něm dále jako technický vedoucí. Po skončení kumulativní národní správy v  ÚLUV zřídil národní podnik KONOPA v Českém Krumlově pro domáckou výrobu síťkovaného zboží závod 10 v Brně – Židenicích. Jeho vedoucím byl Bedřich Šlechta, výrobu řídil Vladimír Krčil, syn Vavřína Krčila. KONOPA měla na Horácku tato střediska: Brno venkov, s 2160 domáckými pracovníky, Stržanov s 964 domáckými pracovníky v oboru ručního síťkování, Svratka s 900 pracovníky, Krucemburk, Žďírec obě pracoviště s 2000 pracovníky, Praha venkov s 500 pracovníky. Celkový počet domáckých pracovníků ve výrobě ručně síťkovaného zboží v KONOPĚ byl 5824.

            V roce 1953 komunistický režim na základě vykonstruovaného obvinění z nedovoleného ozbrojování a pletich proti znárodnění odsoudil Vavřína Krčila (po dlouhém vazebním držení ) i jeho manželku Marii Krčilovou rozsudkem Lidového soudu ve Žďáře nad Sázavou ze dne 8.9.1953 k nepodmíněnému odnětí svobody v délce 2 roky, propadnutí veškerého jmění ve prospěch státu a doživotnímu zákazu pobytu v okrese Žďár nad Sázavou.

Od 1.2.1955 po skončení výkonu uloženého trestu ve věznici ve Valdicích přešel Vavřín Krčil do zaměstnání v Ustředí lidové a umělecké výroby v Praze. V hospodářsko-finančním oddělení tam obstarával styk s bankou, vedl evidenci došlých a poukázaných faktur.

Dům č.p.74 ( provozovna a sklad faktorské výroby síťovek) i sama zemědělská usedlost čp.8 ve Stržanově včetně vybavení, zařízení, zvířat musela rodina V.Krčila zcela opustit (v rámci soudem uloženého zákazu pobytu v okrese Žďár n.S.) a zanechat napospas cizím nájemníkům, kteří jej za následující desetiletí zcela zdevastovali.

Třetí období (1955 – 1975 )

            V roce 1956 navrhl Vavřín Krčil ředitelství Ústředí lidové a umělecké výroby v Praze, aby zřídilo pracoviště ručního síťkování a vyšívání v Bystřici nad Pernštejnem. Tehdy bylo na Českomoravské vysočině několik tisíc žen ve stáří od 40 do 75 let, pracujících v letních měsících v JZD. Řada z nich ovládala z dřívější doby techniku ručního síťkování a bylo třeba jen zřídit pracoviště, které by se jim staralo o doplňkovou výrobu v zimních měsících.

            Přípisem z 15.5.1956 pověřilo oblastní středisko ÚLUV v Brně Vavřína Krčila, aby v Bystřici nad Pernštejnem zřídil pracoviště 367 na výrobu ručně síťkovaných a vyšívaných záclon. Cílem bylo udržet tradici této lidové výroby, jež na Českomoravské vysočině tvořila významný doplněk výdělků obyvatelstva. Pracoviště rovněž mělo umožnit zaměstnání členkám JZD na Horácku v zimních období a tím přispět k řešení hospodářských problémů v nově budovaných JZD.

            Nastává třetí období síťkování na Horácku : Výroba ručně síťkovaných a vyšívaných záclon, která kvalitativně posunula tuto domáckou práci do kategorie lidové umělecké výroby. Tato výroba je v oboru síťkování nejobtížnější. Vyžaduje dokonalé technické ovládání ručního síťkování s přesností jedné desetiny milimetru v stejnoměrnosti a velikosti ok. Dílo, které má být hodnotné, musí být zhotoveno bez jediné chyby. Výroba vyžaduje od domáckých pracovnic nadání a několikaletou praxi. Jako výšivkové vzory byly voleny prvky z čepců lidových krojů, vyšívaných na síti, nebo výšivkové motivy.

            Výroba ručně síťkovaných a vyšívaných záclon byla určena hlavně pro naše exkluzivní zahraniční hotely a lázně s cizineckou návštěvou. Nově zřizované pracoviště bylo jediné v ČSSR a ve střední Evropě. Činnost zahájilo 1.6.1956. Pro Vavřína Krčila to byl den  radosti a naděje. Veliké možnosti této podomácké práce viděl v doplňkovém zaměstnání žen v JZD na Českomoravské vysočině. Pracoviště zřídil v průmyslově nejchudším okrese Horácka v Bystřici nad Pernštejnem.

            Během jediného roku mělo pracoviště přes 300 domáckých pracovnic, které měly dlouholetou praxi. V roce 1957 uspořádalo pracoviště ve 13 obcích kurs síťkování, zaučilo a do ručního síťkování a vyšívání zapojilo 142 domáckých pracovnic. V době budování JZD to byl významný příspěvek k zlepšení sociálních poměrů venkovských žen. Z podnětu V.Krčila rada ONV v Hlinsku 7.12.1959 požádala ministerstvo kultury, aby zvýšilo mzdový fond o Kč 100 000,-, z něhož měly být placeny družstevnice v rostlinné výrobě JZD, které v zimním období neměly jinou příležitost k výdělku.

            Již v prvním roce činnosti ručně síťkované a vyšívané záclony jako hodnotné dílo lidové umělecké výroby a pro svou trvanlivost rychle získávaly oblibu. Sloužily jako výtvarně hodnotný doplněk hotelových a lázeňských interiérů.

            Zřízením a vedením pracoviště 367 v Bystřici nad Pernštejnem Vavřín Krčil znovu prokázal, že vidí kupředu. Jako jeden z prvních postřehl význam kvalitní rukodělné práce pro státní representaci a propagaci v našich mezinárodních hotelích a lázních. Spolupracoval s výtvarnicemi Lubou Krejčí z Prahy, Alzbětou Voštovou-Reichlovou z Brna a Jarmilou Sláčikovou z Uh.Hradiště, které vyřešily nesnadný úkol využít motivů z ručně vyšívaných krojových čepců na výzdobu záclon. Podstatným přínosem při řešení tohoto úkolu byl i talent a kvalifikace Marie Krčilové, mistrně lidové umělecké výroby pro obor ručního síťkování a vyšívání.

            Z ručního síťkování s ryze užitkovým zaměřením se tak přešlo na tvůrčí práci, inspirovanou lidovým uměním a jeho principy. Tím se pracoviště v Bystřici nad Pernštejnem vyčlenilo z mechanického síťkování a vřadilo mezi zcela ojedinělá střediska lidové umělecké výroby v Československu a ve střední Evropě.

            Ruční síťkování záclon a vyšívání na síťkovině spojuje virtuózní výkon lidských rukou při hotovení síťky s výšivkou, její lidovou tradici a jejími výtvarnými zákonitostmi.

            V roce 1960 byl vavřín Krčil pražskou komisí pro posuzování odborné způsobilosti pracovníků lidové umělecké výroby prověřen jako pracovník lidové umělecké výroby v oboru ruční práce síťkované. Tímto pověřením uznala odborná komise, zřízená na základě zákona č. 56/1957 Sb., jeho plnou kvalifikaci. Poptávka po ručně síťkovaných a vyšívaných záclonách stále vzrůstala a začaly se rýsovat možnosti exportu do Rakouska.

Pod novým názvem „Pernštejn“ za 7 roků činnosti pod vedením V.Krčila vybavilo pracoviště víc než 100 hotelů a lázní v ČSSR vysoce kvalitními a umělecky hodnotnými ručně síťkovanými a vyšívanými záclonami. Cizinci projevovali o tyto výjimečné výrobky neobyčejný zájem a dalo se očekávat, že v nejbližší době se dostane tato lidová umělecká výroba z Českomoravské vysočiny do světa.

             Vynikající úroveň výrobků a serióznost práce kladně hodnotili všichni zákazníci.

V roce 1962 bylo pracoviště delimitováno z Ústředí lidové umělecké výroby v Brně do Okresního průmyslového podniku v Bystřici nad Pernštejnem.

Lidové výšivky na ručně síťkovaných záclonách.

            Kromě profesionálních výtvarnic Alžběty Voštoivé-Reichové, absolventky Vysoké uměleckoprůmyslové školy v Praze, Luby Krejčí-Čejkové, absolventky Školy uměleckých řemesel v Brně a Jarmiuly Sláčíkové, výtvarnice z Uh.Hradiště měla v třetím období síťkařství na Českomoravské vysočině hlavní zásluhu na výtvarné úrovni síťkovaných a vyšívaných záclon již zmíněná Marie Krčilová. Její otec František Leopold byl rolníkem ve Stržanově, matka Marie rozená Nyklová pocházela ze Sádku u Poličky. Síťkovat se naučila od rodičů již v 5 letech a síťkovala od 6 let jako žačka jednotřídní obecné školy ve Stržanově, stejně jako její spolužačky.

            Za studií na čtyřleté škole Ženského výrobního spolku českého v Praze se seznámila se všemi technikami vyšívání. Dokonalá znalost síťkování a lidových výšivek i praktická znalost vyšívání ji předurčila pro práci, kterou po provdání v roce 1921 již neopustila. Jako vysoce kvalifikovaná odbornice pomáhala svému manželu Vavřínu Krčilovi v jeho díle. Oba měli hluboké znalosti oboru, ve kterém pracovali, oba měli kladný a věrný vztah k lidové kultuře a k lidovému výtvarnému umění.

            V síťkování a vyšívání na síti i v samotné tvorbě vzorů Marie Krčilová tak vynikla, že odborná komise v Praze, prověřující kvalifikaci lidových výrobců, jí 30.5.1961 prověřila na pracovnici a 24.9.1970 na mistryni lidové umělecké výroby pro obor ručního síťkování a vyšívání na síti, jedinou pro tento obor v Československu. Její návrhy představují celistvé dílo plné podmanivé krásy.

            Významná je i její zásluha o sběr lidových tkanin na Horácku. Vzorky pláten a kanafasů jakož i „šarek“ z Českomoravské vysočiny obohatila dokumentaci oblastního střediska Ústředí lidové umělecké výroby v Brně, stejně jako fond Městského muzea v Bystřici nad Pernštejnem, Horáckého muzea a galerie v Novém městě na Moravě a Galerie Žďárska ve Žďáru nad Sázavou, kde jsou vystaveny i ukázky její síťkařské tvorby. Svou láskou k lidovému umění na rodném Horácku zachránila vzácné originály lidových tkanin, jimiž moravské Horácko vyniklo nad ostatní české a moravské oblasti.

 

Konec organizované péče o ruční síťkování a vyšívání na síti na Horácku.

            Od 15.11.1963 odešel Vavřín Krčil do důchodu. Ani na zaslouženém odpočinku nezapomíná na práci, které od roku 1919 věnoval 45 let života. Jeho cílem je získat pro jakostní československé ručně síťkované záclony exportní zakázky, vyvážet lidovou uměleckou práci s výhodným devizovým obsahem a tak získávat pro vlast valuty. V roce 1964 odjíždí do Rakouska, NSR a Švýcarska, aby pro ART CENTRUM a UNICOOP získal exportní zakázky pro tento výrobní obor. Na poslední cestě do NSR Vavřín Krčil nenadále umírá 17.10.1968 v Langenu u Frankfurtu nad  Mohanem. Urna s jeho popelem byla převezena do vlasti a uložena 25.5.1969 do rodinného hrobu na Zelené hoře ve Žďáře nad Sázavou. Pomník s reliéfem Vavřína Krčila vytvořil v roce 1975 národní umělec Břetislav Benda , dlouholetý přítel rodiny Krčilovy.

            Ještě za života V.Krčila 15.11.1963 převzal vedení pracoviště „Pernštejn“ jeho syn Oldřich, zkušený odborník z otcovského domu i z práce v národním podniku KONOPA. Narodil se 7.4.1928 v Zámku Žďáře a tam také nabyl základního vzdělání. Tkalcovskou školu s maturitou absolvoval v Ústí nad orlicí. S úspěchem pracoval v textilním oboru v Děčíně.

Z Bystřice nad Pernštejnem přemístil pracoviště do nedalekého Víru.

            O.Krčil obohatil dosavadní lidovou uměleckou  práci síťkařek novým doplňkem : závěsy zdobenými vyvazovanou batikou z tvorby brněnské lidové výtvarnice Anny Orlové.

            Za jeho vedení byla na Horácku dále rozvíjena starobylá práce ručního síťkování, jež se zásluhou rodiny Krčilovy a lidových síťkařek a vyšívaček stala uměleckou výrobou. Třetí období ručního síťkování přispělo ke kulturní representaci v našich světových lázních a hotelech.

            Pracoviště „Pernštejn“ ve Víru poskytovalo domáckým pracovnicím doplňkový výdělek, významný zejména pro starší ženy v JZD. Na horáckých dědinách byly soustavně pracujícími nositelkami lidových tradic síťkařské a vyšívačské práce.

            Oldřich Krčil nenadále zemřel 15.6.1975. Byl posledním svého rodu, kdo na moravském Horácku organizoval a rozvíjel kulturní dědictví ručního síťkování a vyšívání. Pracoviště „Pernštejn“ ve Víru bylo po jeho smrti v roce 1975 zrušeno. Nepřevzalo je Ústředí lidové umělecké výroby v Praze, jak o to žádala mistrně umělecké výroby Marie Krčilová.

            Před našima očima zanikla ojedinělá lidová umělecká výroba, jediná svého druhu v Československu i ve střední Evropě.

           Po roce 1989 Vrchní soud v Praze zrušil rozsudek Lidového soudu ze dne 8.9.1953 a plně Vavřína Krčila rehabilitoval a zbavil odsouzení za trestné činy uložené komunistickým režimem.

Zdroj :

Vlastivědný věstník MORAVSKÝ , ročník XXXIV, číslo 2 , 1982
Jaroslav Orel

Redakčně upravil a doplnil 2008
Roman Krčil